Třebeničan 7

Andrea Dobrodínská

 

1. Ten první pilíř úcty a lásky je úcta a láska k naší zemi, protože tahle zem patří nám.

Je to naše matka zkropená krví a potem našich předků, ona nás léčila, ona nám dodávala sílu. Český med, české bylinky, české pivo… to vždycky, více než jakékoliv vakcíny, více než jakékoliv nesmyslné WHO, vždycky tento národ léčili… takže první pilíř úcty a lásky je k naší zemi.

 

2. Druhý pilíř úcty a lásky je k našim předkům, protože nás není jen 10 nebo 11 milionů. Nás je mnohem víc, protože národ jsou všichni ti naši předkové, všichni ti, kteří žili a kteří tuhle všechnu nádheru budovali pro nás. Zvedněte oči k nebi, zvedněte oči na ty sochy, co vám říkají. Jako historik umění vám říkám, že na těch budovách jsou nápisy, jsou tam poselství pro nás, pro další pokolení. Praha je jedno z nejkrásnějších měst na světě, právě proto, že naši předkové svým krásným duchem do ní vložili ta krásná poselství. A my musíme bojovat nejen za sebe, nejen za naše děti, ale i za naše předky, a to nás musí nést.

 

3. Ten třetí pilíř úcty a lásky, který je tzv. genderovou politikou atakován, ale je nejdůležitější pro přežití

 jakéhokoliv národa, je úcta a láska k ženám, jako maminkám, jako babičkám, jako tetičkám, jako manželkám, jako pečovatelkám, protože bez jejich lásky a péče a darování života by nikdy tento národ nepřežil. Ony vždy byly těmi nejlepšími lékařkami, ne žádné vakcíny. Každá maminka vždycky věděla, co je nejlepší pro její dítě, každá babička, co je pro jejího vnuka, každá manželka vždycky věděla, co je nejlepší pro jejího muže… a nám tady po 1400 letech nebude nějaké WHO přikazovat, jak my se máme léčit, a nebude maminkám zakazovat, aby měly prioritní volbu, jak pečovat o svoje děti, manžele, rodiče a prarodiče.

 

Čtvrtý pilíř úcty a lásky, který dával vždy přežít našemu národu, a i kdybychom všechny bitvy prohrály, tak vždycky

 zvítězíme, pokud si tyto morální a duchovní hodnoty budeme stále připomínat.

 

4. Ten čtvrtý pilíř úcty a lásky je úcta a láska k našim dětem, ale nejen našim dětem, ale dětem jejich dětí a jejich dětí a jejich, protože ta příští pokolení je také ten náš národ.

 

Nás není jen 10 nebo 11 nebo kolik milionů, ale jsou to všichni ti předkové a všechna naše budoucí pokolení. A my jsme tuto nádheru, tu krásnou zem, my jsme to převzali od těch našich předků, a ta duchovní poselství, a my to máme povinnost předat těm dalším pokolením.

 

A já vám přísahám, že my to předáme. Protože my Češi máme v Evropě tu nejbezbrannější a nejmenší zemičku uprostřed Evropy, ale máme ta největší srdce. A v těch srdcích je ta síla… my máme tu nejlepší hudbu, krásnou českou muziku, a to nás také povede.

 

5. A ten pátý pilíř je pilíř úcty a lásky k nám samým.

 My nesmíme mít pocit, že jsme nějací chudáčci, nějací malí Čechové, nebo že jsme bezbranní, že to prohrajeme… ne. My jsme úžasný národ. Každý jeden z nás, jsme lidé talentovaní, jsme národ, který nikdy nezačal agresivní válku. My jsme měli pouze husitské války, ale ty byly obranné. Jsme jeden z mála národů, který nikdy neatakoval jiné národy, a už jen proto na sebe můžeme být hrdí, a my se musíme navzájem milovat, sami sebe, a pomáhat si. To je tedy pátý pilíř.

 

 A ten šestý pilíř, na který také útočí, protože pokud si všechny tyto pilíře sečteme, uvědomíme si, že na všechny tyto pilíře té duchovní síly národa oni útočí.

 

6. Ten šestý pilíř je pilíř našeho jazyka.

  To, že si jdete koupit šampón a nemáte tam ani český název, to že vám na internetu nutí smajlíky a podobné věci. Prosím vás pěkně, vzpomeňte si na ten jazyk, rozvíjejte ho, je to naše identita.

 

Takže to je těch šest pilířů. A i kdybychom jakoukoliv bitvu prohráli, jakoukoliv válku prohráli, pokud stále tohle budeme mít na mysli, ten národ povstane a bude pokračovat dál.

A beze sporu tím největším Čechem byl Karel IV., protože bez jeho Karlovy univerzity, Karlova mostu, katedrály sv. Víta, Karlštejna, Starého a Nového města a jiných, převážně hlavně duchovních počinů, ten národ by nebyl tím, čím je.

 

 A já jako historik umění jsem vždy přemýšlela, kde ten Karel IV. k tomu vzal tu duchovní sílu, tu inspiraci. A pochopila jsem to, až když jsem se stala maminkou, protože Karel IV. má ve svém životopise Vita Caroli, na tom nejčestnějším místě, zapsáno, kdy jeho otec, Jan Lucemburský, jak všichni víme… já to jen připomenu… slepý, starý, nemocný stál u bitvy u Kresčaku a už nemohl bojovat. A otočil se na své pobočníky a říká: „Kde je můj syn vévoda Karel?” A oni říkají: „Veličenstvo, tam v bitvě. Sám obklopen nepřáteli.” A on byl slepý a věděl, že padne… ale do té bitvy šel a řekl: Vzkažte mému synovi, že toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal. Já jsem si jistá, že tohle je poselství pro nás, že díky tomuhle ten Karel vybudoval to, co vybudoval, a i kdybychom teď my měli pocit, že jsme jako ten Jan Lucemburský slepí a bezmocní, tak do té bitvy musíme jít, a i kdybychom padli, tak vždycky někdo ten prapor zvedne a ten národ nezahyne. Takže toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal.