Třebeničan 7

Slavně jsme prohrávali

Německá důslednost v již dlouhotrvající jedné její linii zahraniční politiky, ve vazbě na nekoncepčnost zahraniční politiky naší, nás vede k postupující ztrátě suverenity.

Už jednou jsme byli zmrzačený stát, který ztratil nejenom pohraničí ale i vlastní identitu, svůj demokratický systém. Zmrzačení ve formě územních nároků tehdy předložili Poláci a Maďaři, Slovensko i Podkarpatská Rus hrozili odtržením. Nakonec náš zoufalý život ukončil

15. března 1939

právě ten tehdejší mocný a důsledný soused, nacistické Německo.

Divoký odsun, který probíhal bezprostředně po ukončení války, byl především záležitostí excesů jednotlivců ze strany českých občanů a byl logickým, i když odsouzeníhodným důsledkem naší šestileté poroby v protektorátu Böhmen und Mähren. Nikdy nebyl organizován vládou obnovené ČSR. Ta se musela nejprve instalovat a až pak mohla začít pracovat a odsun přijatý a schválený vítěznými mocnostmi organizovaně provádět. Tento odsun byl odplatou za vlastizradu spáchanou rozbitím První republiky.

Kdyby zde totiž bývalí čeští Němci zůstali, byli by mnozí z nich za své činy a zločiny tvrdě souzeni. Bylo by jistě zajímavé nabídnout jim v té době (což nikoho asi nenapadlo) volbu: odsunout nebo zůstat s perspektivou jejich odsouzení. Jak by asi volili?

Němci záměrně tyto dva rozdílné odsuny spojili dohromady a postupnými kroky (odsun, vyhoštění, vypovězení až k současnému pojmu vyhnání, kterému nasazují korunu svým dovětkem „ze své vlasti…“) převedli kategorii pojmu transfer = vysídlení na pojem vyhnání a to se jim podařilo šikovně vložit do textu Česko-německé deklarace a česká strana jim to podepsala i přes důrazná upozornění historiků, že text Česko-německé deklarace není vyvážený a je záměrně zvýhodněn pro německou stranu. Od té doby někteří naši známí čeští politici začali zásadně používat pojem vyhnání! A slovy Járy da Cimrmana – to byla jedna slavná, česká prohra.

Německá strana však pomocí svých občanských spolků - trvale již od r. 1990 - vyvíjí tlak na českou stranu, aby změnila pohled na transfer / vyhnání a aby Češi z vlastní vůle tuto verzi přijali. Nejprve omluvou a následně pak jejími důsledky (majetek, pozemky atd).

Díky nekoncepčnosti naší zahraniční politiky, vzniknul prostor takovým typům jako je současný ministr zahraničí Petříček a dalším jemu podobným – ať už se jedná o vládu české pravice nebo levice. Všichni pak na tuto hru přistupují bez ohledu na české národní zájmy.

Němci implementovali mezinárodní transfer z Polska (5 milionů), z ČSR (3 miliony) a Maďarska (1 milion) v jeden celek, který nazvali pátým bavorským kmenem*. Mezinárodní záležitost ve smyslu již dříve zmíněné Pařížské konference, tak převedli na záležitost pouze českoněmeckých vztahů a transfer Němců ve střední Evropě tím ztratil charakter mezinárodní záležitosti. My jsme měli trvat na obnovení mezinárodního charakteru tohoto transferu! Netrvali jsme!

A to byla ona další slavná, česká prohra.

Prof. Dr. Georgie E. Glos J.S.D., expert pro mezinárodní právo USA, k této taktice Německa připomíná, že Němci nemají žádný nárok na odškodnění – což jednoznačně vyplývá i z Postupim-ské dohody a je sice pro nás pozitivním tvrzením, ale při tom se předpokládá, že Češi si nechají cokoliv od Němců namluvit a budou nakonec jednat proti vlastním zájmům.

A nestojí tak právě na této zcela nezodpovědné pozici k vlastnímu národu již dlouhodobě česká zahraniční politika?

A korunu všemu nasadil náš bývalý ministr zahraničních věcí Jiří Dienstbier starší, když se v září 1990 úmyslně nezúčastnil mezinárodního jednání, kde byly smlouvou známou pod označením 4 + 2 (s oficiálním názvem Smlouva o konečném urovnání ve vztahu k Německu**), stanoveny podmínky pro spojení obou německých států. Na tomto jednání si Poláci prosadili neměnnost a uznání současné polsko-německé hranice, která však nemá žádný historický původ.

Dienstbier starší se nejenom jednání vůbec nezúčastnil, ale ani za ministerstvo zahraničí nikoho nepověřil zastupováním, a proto je z německé strany naše historická hranice značena pouze jako hranice zemská nikoliv jako hranice státní. Takže už tehdy byly vytvořeny podmínky pro budoucí připojení českého státu jako dalšího německého zemského státu.

Dlouhodobá koncepce zahraniční politiky Německa vyplývá již z postoje, který zaujala k poválečnému uspořádání Německa, uvedenému v závěrečné deklaraci, uzavřené tehdy vítěznými mocnostmi po skončení 2. světové války na konferenci v Postupimi a v řadě dalších konferencích probíhajících až do roku 1990….

Její podpis byl - jak to šlo - z německé strany oddalován. Nejprve se zdůvodněním, že Německo netvoří jeden ucelený stát, což v době okupačních zón bylo logické a přijatelné zdůvodnění. Později vznikly státy dva - Německá demokratická republika a Německá spolková republika – každý v jiném politickém bloku v rámci tzv. studené války. A to z pohledu německého byl další důvod k jejímu nepodepsání! Mírová smlouva s Německem*** tak vlastně nebyla od poválečné konference v Postupimi až do září 1990 podepsána. K její ratifikaci došlo až v březnu 1991, kdy už byly dva německé státy spojeny v jeden státní celek.

Lze to však považovat za dlouho prodlužovaný záměr, ze kterého tak výše popsanými manipulacemi, vyšlo Německo s vítězným štítem.

O požadavku, válečných reparací německá strana tvrdí, že jsou již časem prošlé. V tom nemají pravdu, ale když totéž prohlašuje naše ministerstvo zahraničí, pak se stavíme do pozice dobrovolného odstoupení od požadavku, který byl kladen na mezinárodní úrovni – a my se ho tak d o b r o v o l n ě vzdáváme. A to je ona naše třetí, slavná, česká prohra.

A jaká reciprocita z německé strany přichází? Jsou to zatím oficiálně nevyslovené nároky na svou vlast a nároky na osobní i národní majetky! Tyto nároky si také stále v této neoficiální formě dělají některé německé spolky – při tom jsou výše uvedené požadavky obou stran (německé i české reparační) ze stejné doby. A tou byl přece jednoznačně konec války!

Za vstřícností našich českých vlád k německým požadavkům, se již zřetelně rýsuje další německý požadavek, kterým je d o b r o v o l n ě se zříci tzv. Benešových dekretů. Německo nikdy o Mnichovské dohodě ze září 1938 neřeklo, že je neplatná od samého začátku. To prohlásily postupně všechny vítězné mocnosti – ale nikoliv Německo…Pokud se dobrovolně zřekneme prezidentských dekretů podobně, jako jsme to udělali s válečnými reparacemi, pak na nás budou uplatňovat náhradu za zde zanechané majetky. To není nelogický požadavek – je to důsledek dlouhodobé německé koncepce zahraniční politiky. Pokud naše vlády uvažují vždy pouze v horizontu čtyřletého funkčního období, pak se dá očekávat německou stranou opakovaně vznášený územní nárok na české pohraničí. A kdo z mezinárodního pohledu se nás v současnosti zastane? Nikdo!

Představme si, že budoucí vývoj by tímto směrem pokračoval.

Nefunkčnost Druhé republiky jsme zažili a dobře si pamatujeme, jak to dopadlo.

A bude tedy následovat čtvrtá, slavná česká prohra, tentokrát definitivní?

• Vladimír Handl – 1993 – Současné česko-německé vztahy: konstanty a proměnné

** Milan Šmíd, 7.6.2018 - https://blog.aktualne.cz/blogy/milan-smid.php?itemid=31808

*** Tamtéž

Ing. Václav Vitvar, Plzeň